THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zabijte to prase, pusťte mu žilou, sekery do rukou, nože nabrousit a nesrat se s tím porcováním, pěkně na kaši. A že je z toho pak svinčík a zmatená halda semletého masa, rozdrcených kostí a šlach, vnitřností i nepravidelných kostiček tuku, na to kašlete, to je přece pouze vedlejší produkt. Hlavně jde o to sekat, drtit, mlít. Takhle nějak při zběžném poslechu působí produkce kanadských drtičů THE END, pěkně na kaši, hlava nehlava, jen se s tím moc nepárat. Jenže tenhle dojem při pozornějším poslechu rychle vyprchá, a najednou tu před sebou máte hudbu promyšleně vybudovanou s postupy beroucími dech a vzbuzujícími obdiv vůči hráčským i kompozičním schopnostem těchto Kanaďanů.
Na světě je dnes spousta kapel snažících se všemožně (tu úspěšně, jindy trapně) míchat styly, většinou však infiltrují do své tvorby i melodickou složku, tak aby svoji hudbu udělali přístupnou a tím i dostatečně prodejnou a zajímavou pro vydávající společnosti. THE END také nabízejí určitou mixturu stylů, ale tu melodickou složku u nich nehledejte, přestože je jejich materiál načichlý emocemi, nejsou to emoce čišící z plytkých melodických postupů. V jejich případě se kloubí dravá šílenost THE DILLINGER ESCAPE PLAN s temností NEUROSIS. Jejich hudba je jakýsi emo metalcore, kde si podávají ruce ostré a rychlé, na perfektní práci bubeníka postavené MESHUGGAHovské postupy s přibržděnými až hardcoreovými dusanicemi a ponurými „vyčkávacími“ pasážemi. Jenže přestože se hudba těchto bláznivých Kanaďanů jeví jako hranice bořící, stačí přistoupit blíže a zjistíme, že tu nejsou konkrétní místa překračující dimenze extrémní hudby. Ale to nevadí, naopak. THE END neboří hranice, neboří vůbec nic, oni budují. Z bloků hrubě opracovaných jinými průkopníky (CYNIC, SADIST, NEUROSIS, DILLINGER ESCAPE PLAN, MESHUGGAH apod.) budují hudbu plnou ostrých hran i klenutých oblouků, plnou nervozity a křečovitosti stejně jako chvějivého smutku. Ve výsledku tím vzniká velmi specifická mixtura, jejíž hlavním pocitovým efektem je již zmíněná nervozita.
O instrumentálních schopnostech jednotlivých členů nebudu příliš psát, bez dobrého zvládání nástrojů by se podobná hudba prostě provozovat nedala. Výkony jednotlivých členů jsou přesvědčivé a vyvážené, vše jako by bylo zahráno s vědomím celkového vyznění, žádné přehnané sólové šílení, prostě práce pro celek. Ve výsledku tím skladby jen získávají, neboť tvoří kompaktní monolit bez rušivých výstřelků, přesto zůstávají napěchovány bláznivými úlety a depkařskými ruchy. Řvavý vokál už je jen třešničkou na dortu. Právě v jisté náladové uspořádanosti vidím drobný posun oproti předchozí desce „Transfer Trachea Reverberations From Point False Omniscient“.
Teď trochu k vlastní struktuře skladeb. Většinou se použité postupy tváří velmi krkolomně a komplikovaně, pod jakousi „chaotickou“ fasádou se ale snadno dá odhalit zdivo jasně strukturované a organizované. Zajímavé je, jak THE END dokáží mnohde i nijak závratně progresivní postupy skloubit a interpretovat formou, která působí velmi neoposlouchaně a originálně. Přesto je album velkou měrou napěchováno zajímavě neotřelou hudbou. Obrovskou devizou aranží je šikovné skloubení rychlých a pomalejších pasáží, ve kterých se mění nejen tempo ale i nálada, a hudba tak neupadá do jednotvárnosti a nehrozí ani únava z ostré třeštivé schýzy, která by se pravděpodobně jinak brzy dostavila. Ostatně, na výdrž posluchačů asi pánové také mysleli a tak stopáž desky jen lehce přesahuje v tomto případě přiměřenou půlhodinku. Zvuková stránka je, jak to u podobných kapel bývá, posazena hodně do ostře řezavé a dobře čitelné polohy.
Přemýšlím, co na závěr téhle desce vytknout a nic mě vlastně nenapadá. Jistě, pro umírněné true metalisty a příznivce průhledných melodických fláků tahle hudba není, ale pokud se vyžíváte v organizovaném chaosu bude to pro vás určitě lahůdka.
THE END přicházejí s hudbou pro ty, kterým se DILLINGER ESCAPE PLAN zdají až přespříliš bláznivě třeštiví a NEUROSIS zase poněkud umírněně pomalí. Hudba průbojných Kanaďanů opravdu zní jako srážka těchto dvou veličin.
9 / 10
Aaron Wolff
- vokál
Steve Watson
- kytara
Andrew Hercules
- kytara
Sean Dooley
- basová kytara
Anthony Salajko
- bicí
1. These Walls
2. Fetesque
3. The Sense Of Reverence
4. The Scent Of Elegance
5. Organelle (In She We Lust)
6. Dear Martyr
7. Orthodox Unparalleled
8. Of Fist And Flame
Elementary (2007)
Within Dividia (2004)
Transfer Trachea Reverberations From Point False Omniscient (2001)
Datum vydání: Úterý, 13. ledna 2004
Vydavatel: Relapse Records
Stopáž: 33:31
Psychedelická výprava do mokřin, ze kterých trčí ostré metalové kořeny, kolem nichž se v blackovém mlžném oparu prohání agresivní zubatá hardcorová fauna. Velmi emotivní a atmosférická věcička, nicméně na první omak značně trnitá. Sám jsem se do THE END „vposlouchával“ poměrně dlouho a svůj vztah k nim bych přirovnal asi nejlépe k močálu, do kterého postupně zapadáváte. Šlápnete do něj a jde to ztuha, ale můžete se ještě vyškrábat na pevnou zem. Jakmile ale překročíte určitou mez, nohy vám pevně obemkne hmota, která nedovolí uniknout. Paralyzuje vás, dokud se nepoddáte děsivé atmosféře a bezvýhradně neuvěříte faktu, že tato špinavá koupel je ta poslední ve vašem životě. Děsivě příjemné. Opravdový emocionální masakr, který vás rozšvíká rytmikou, rozřeže tu ostrými, tu korozí otupělými kytarami a ještě před tím vším vás Aaron Wolff přivede svým hlasem k šílenství.
Brutálne. Intenzívne. Desivá atmosféra. Relatívne originálne. Iné. Čakal som však viac. Chybičkou krásy tohto tridsať minútového albumu je istá monotónnosť, ktorou trpí vokál ale i nápady v jednotlivých skladbách. Na druhej strane ide o zaujímavý mix emotívneho hc, s death metalovo členitou rytmikou a ozajstnou black metalovou temnotou. Zlovestnú atmosféru umocňuje vydarený digipack, rozkladaním ktorého postupne odhaľujete hrôzy schátralého domu na obale. Budúcnosť bude v prípade tejto kapely veľmi zaujímavá.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.